Vzpomínky na budoucnost – Obsaď a žij
Žijeme ve světě, kde je všeobecně rozšířené vědomí téměř nekonečných možností, dostupnosti i toho nejvzdálenějšího cíle. Také kombinovat lze cokoli: tržní pragmatickou racionalitu doplňuje slepá víra a esoterika. Ve stále větší nejistotě a úzkosti z toho, co přijde, si budujeme v hlavách zdi, komunikace už neslouží k pochopení jiného a diskuzi s ním, ale pouze k potvrzení stejného a nakonec i jediného možného názoru.
I když se zdá, že je všechno možné, svět, který by spočíval na jiných principech, než na těch stávajících, se zdá naprostou utopií a něčím naprosto nedosažitelným. Dobrým příkladem je zaslepené uctívání soukromého vlastnictví, na které se váže imperativ všechno privatizovat. Soukromé vlastnictví dělí svět na ty, co mají víc, než potřebují, víc než mohou sami využívat, ale přitom mohou sami z užívání vyloučit ostatní. Před dlouhodobě prázdným domem leží na lavičce umrzající člověk bez domova. V České republice jsou stovky tisíc prázdných bytů, přesto Romové nemohou najít podnájem a musí žít v nedůstojných podmínkách na předražených ubytovnách a jen v Praze přežívá na čtyři tisíce lidí bez domova.
Žijeme ve městě, kde vlastnit prázdný dům je víc, než bydlet v něm a využívat ho. Žijeme ve městě, kde se centrum metropole změnilo z žijícího organismu ve skanzen pro turisty. Městské čtvrti se zbavují svých chudých, aby se na ně obyvatelé luxusních bytů a zaměstnanci z nových administrativních budov nemuseli dívat. Žijeme ve městě, které chce promrzlé bezdomovce, kteří nemají kam jít, vyhazovat z městské hromadné dopravy. Lidé tu musí být okrasní. Nejde o to tu žít, město musí být v první řadě sexy.
Žijeme ve městě, jehož vládci se v posledních dvaceti letech rozhodli vytěsnit ze svého prostoru nejen možnosti sociálního bydlení, ale pokud možno i místa alternativní a neziskové kultury. Žijeme na místě, které už má jen málo společného s otevřenou agorou, v níž lze zaslechnout i nepohodlné hlasy a vidíme, že i ty se dají často koupit. Žijeme ve městě, které se sice rozprodává jak na běžícím pásu, to ale neznamená, že už není cesty zpět a že není co bránit a oč usilovat. Zkušenost z jiných evropských měst nám ukazuje, že každé místo osvobozené od trhoveckých zájmů může inspirovat a může být pro jeho návštěvníky nakažlivé.
Porušujeme zákon, jenže také dobře víme proč to děláme. Tuto cestu volíme s čistým svědomím a při plném vědomí skutečnosti, že už žádná jiná nezbývá. Žijeme… a žít znamená také bouřit se a vzdorovat, protože jen tak je možné rozpoznat hranici, která rozděluje to, co je legální, ale není legitimní. Jen tak je možné vidět zdi, které nás dělí.
Žijeme ve městě, v němž před dvaceti lety obsadila skupina mladých lidí prázdnou usedlost Ladronka a na sedm let jí vdechla život. Obsaď a žij. Squat Ladronka se zapsal do naší kolektivní paměti. Záblesky v této paměti nám říkají, že vzdorovat má smysl. Znovu chceme místo, kde je možné cokoliv, místo, které nás spojí, místo, které si nejde koupit, které se musí vydobýt.
Žijeme…, a proto po dvaceti letech opět půjdeme obsazovat prázdné domy, jako symboly absurdity posvátnosti soukromého vlastnictví. Vdechneme jim život, vneseme do nich kulturu, kterou dělají lidé pro lidi, ne pro zisk. Vystoupíme proti tržní logice, která čím dál více obnažuje svou nehumánní podstatu a ožebračuje čím dál širší vrstvy obyvatelstva. Půjdeme bořit zdi, které si staví lidé v hlavách, budeme rozporovat jednoduchá řešení plná nenávisti, která staví chudé proti zbídačeným a svůj hněv obrátíme proti těm, kteří vidí jen maximalizaci zisků a minimalizaci nákladů. Nejsme němé publikum, které unese cokoli.
